Internetová anonymita (4)

7. ledna 2015 v 9:05 | Black* Rock Shooter |  Povídky

Došli jsme nahoru a naši volný pokoj. Otevřel mi dveře a nechal mě vstoupit první, pak vešel on a zavřel za sebou dveře. Sledovala jsem ho dost pečlivě, hlavně jsem se snažila přijít na to co po mě chce.
"Nebudeme se zdržova zbytečnými řečmi, vyklop co chceš."
Nečekala jsem na představení, nepotřebovala jsem znát někoho kdo se mě snaží zničit.
"Hele pomalu holka."
Snažil se mě snad chlácholit. Nebo čekal, že mu skočím do náruče.
Neměla jsem v plánu se s tím nějak zdržovat, prostě jsem chtěla co nejdříve zjistit co chce a jít domů. Nijak se zbytečně zdržovat se mi nelíbilo.
"Hele nech si to jo? Prostě mi to řekni. Řekni co chceš a já to zvážím." nedala jsem se odbýt.
"Jde o to, že by jsi měla lidem ukázat to jaká jsi. Nebylo moc těžké zjistit kdo jsi. Lidi si takových věcí nevšímají ale já jo. Sledoval jsem tě ve škole. Když se ta tvoje kamarádka zmínila, že našla ten blog znejistila jsi. Poznal jsem to i když jsem stál od tebe dál. Jen se divím, že ona je tak hloupá a nedošlo jí to. Nechci tě nějak zničit, ale chci aby si jim to řekla jinak to udělám já. Je smutné, že někdo skrývá svůj talent a chytrost."
"Nic o mě nevíš tak nemůžeš ani říkat co mám dělat. Je to mje věc a můj život." postavila jsem se přímo před něho, měla jsem ruku zatnutou v pěst. Už už jsem jí chěla vymrštit směrem k jeho tváři.
Krása nekrása tenhle kluk měl něco za lubem.
"Mono ale vím. Jestlipak si tvoje sestra pamatuje na Briana."


Zarazila jsem se.
Jak tohle ví?
Brian.
Že mi to hned nedošlo.
Brian.
Ten, který mou sestru na škole zesměšňoval, jen proto, že nechtěla být jeho přítelkyně. Brian byl typický potížista. Vím to, protože to všechno Peny vyprávěla.
Měl nějaké problémy s policií a Peny ho měla krýt aby měl aliby, ale ona se rozhodla správně a zachovala se tak jak měla. Brian tendy neměl zase tak velké problémy, ale po tomto incidentu byl v podmínce. A pak to začalo. všechno co se jí dělo byla msta ze strany Briana, že neudělala co po ní chtěl. Sestra to snášela po celou školu. Byla silná.
Tak jak bych to já nedokázala.
"Vy jse bratři? Tak proto tohle všechno. Je to vaše msta?"
"Ne tak docela, já jsem adoptovaný, ale i tak brácha je brácha. A msta? Ne tak docela. Jen nechci aby jsi udělala stejnou chybu jako tvoje sestra."
Vzteky jsem byla rudá tak jako jeho vlasy. Neudržela jsem se a celou svou silou jsem do něho strčila.
"Neber si mou sestru do pusy, ani jí neznáš." křičela jsem až to muselo být slyšet venku na chodbě. Hudba zase ak moc hlasitá nebyla.
Chytl mě za zápěstí a stiskl.
"Ale tebe znám lépe než jí." usmíval se, ale to mu na kráse moc nepřidalo. V tuhle chvíli jsem ho chtěla praštit, protože mou sestru si nikdo kromě mě dobírat nebude.
"Neznáš mě."
"A jestlipak tě znají ostatní tak dobře."
Byla jsem bezradná, lomcovala jsem s rukama aby mě pustil, ale jeho síla byla větší než ta moje. Po chvilce mě pustil a odstoupil ode mě pár kroků. Poprvé jsem se cítila jako by jsem nemohla nic udělat.
"Co teda chceš."
"No. Já nic. Spíš tady jde o to, co chce Brian. Nejsme zase tak supr bráchové. Chce aby jsi byla ponížená a tím pádem i tvoje sestra.. Já jsem jen prostředník, protože jsme stejně staří. A když neudělám co chce, naštve se."
"A co mě je po tom, to není můj problém."
Podíval se na mě tak jako nikdo jiný před ním. Přistoupil ke mě blíž, položil mi dlaň na tvář a pomalu se ke mě naklonil. To pro mě byla poslední kapka. Napřáhla jsem ruku a vší silou jsem ho udeřila. V jiné situaci by jsem ho možná i nechala, ale ne po tom co mě začal takhle ohrožovat. Udělala jsem pár kroků stranou a pevně jsem na něho pohlédla.
"Odejdeš sám a nebo tě mám nechat vyvést. A buď rád, že naa tebe nezavolám policii za narušování osobního soukromí." natáhla jsem ruku ke dvěřím a ukázala na ně. "Prosím."
Díval se na dveře a pak zase na mě, otočil se ke mě bokem a už už byl na odchodu.
"Snad budeš tak rozhodná i po tom, co se každý dozví, kdo je Nara."
Bez dalších slov odešel. A já jen tiše doufala, že úplně.
Sešla jsem dolů za ostatními.
"Tak co bylo něco?" zajímal se Jacob.
Začala jsem se smát. A po dlouhé době to byl opravdoví smích a ne ten hraný. Když má tohle být poslední chvíle kdy jsem tou Ramonou co je oblíbená a ne tou šprtkou chci si to užít.
"Ne Jacobe. Nebylo. Nejsem ty co si na každé akci zkusí jinou matraci." dloubla jsem do něho, bylo zřejmé že to byl vtip. Fell se začala smát taky. Kdo ví čemu, ale jako vždy se neptala, protože věděla že to nemám ráda.
Jediný kdo v naší partě teď chyběl byl Eric, ale ten šel asi najít Emily. Všichni víme, že se mu líbí a já jsem za něho ráda. Je to super kluk a zaslouží si někoho jako je Em.
Celý další večer jsem se od nich nehnula na krok. Dokonce i pro pití jsem šla s Fellicity. Užívali jsme si to, tančili, pili, bavili se a když už se to všechno rozcházelo domů šly jsme s Fell taky.
I když jsem věděla, že je v pondělí ve škole uvidím i tak mi bylo smutno když jsem se s nimi loučila, protože jsem věděla, že to už nebude takové jako teď, že to bude jiné.
~~~
V pondělí ráno jsem šla do školy nerada. Bála jsem se.
A měla jsem čeho.
Po škole byli rozvěšené letáky, papíry a na všem bylo to samé. Link na můj blog. Moje fotka. Moje jméno.
Ne té co na blogu byla. Nebyla to Nara. Ale já. Ramona.
Tehdy se i zhroutil svět. Běhala jsem po škole a strhávala to všechno. Lidi kolem mě chodili a ukazovali si na mě, šklebyli se a smáli se. A já jsem byla tak bezradná.
"Hele to je ta šprtka co si hraje na jednu z nás."
Slyšela jsem šuškání holek, když jsem šla kolem nich.
Věděla jsem, že to přijde. Připravovala jsem se na to, ale reálně to bylo tisíckrát horší.
Zastavila jsem se, když jsem na druhém konci chodby uviděla Fell jak se dívá na ten plakát a pak mým směrem. To byla ta chvíle, kdy jsem přišla o nejlepší kamarádku. Nebo jsem si to jen myslela.
Přišla ke mě, já jsem se nezmohla na nic.
"Ramono? Je to pravda. Ten blog co jsem předtím našla a ty ses se mnou smála o tom jaká hrozná holka bez života ho píše je tvůj?"
Nemohla jsem nic říct, jen jsem kývla, sklopila hlavu a chtěla jsem utéct někam hodně daleko. Když jsem se otočila, Fell mě chtila za ruku.
"Proč jsi mi to neřekla?"
Jen jsem se na ní podívala. V tuhle chvíli jsem byla tak ponížená.
"To jsi se bála, že sse budu chovat jako všechny tyhle blbky?" rozhodila rukama.
"Nechtěla jsem aby jsi to věděla."
"Mono ty trubko. Jsme přece kamarádky, já tě neodkopnu jen proto, že jsi chytrá." usmála se na mě. A pak mi to došlo. Byla jsem tak moc povrchní, že jsem neviděla o co mám před sebou.
Měla jsem před sebou holku, co vypadala namyšleně, ale nebyla. Byla tolerantní, chápavá. Byla to prostě Fell.
Než jsem jí stihla něco říct, přiřítil se Eric a cárem papíru a usmíval se.
"Eriku ty taky?" sklopila jsem hlavu.
"Je super, že jsi to řekla Ramono. Věděl jsem to už dávno a jen jsem čekal kdy se přiznáš." řekl.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na ně oba. Eric to věděl, ale jak?
"Proč jsi neřekl, že to víš?"
"Asi jsi měla důvod k tomu to tajit, proto jsem to neřekl ani Fellicity protože ta by ti to řekla." zasmál se a já spolu s ním, bylo to vtipné a pravdivé.
A i když jsem si myslela, že tihle přátelé jsou jen ti na chvilku, mýlila jsem se.
"Jasně ty hloupá, jsme na tebe pyšní."
Tohle bylo to nejlepší co jsem kdy slyšela. Měla jsem štěstí. Tyhle lidi mě chápali a to co si mysleli ostatní na škole mi mohlo být jedno.
Když jsem se koutkem oka podívala stranou jestli někde neuvidím nechápavého Jacoba uviděla jsem jeho. Tate stál u sloupu a opíral se o něho s pohledem upřeným k nám. Díval se přímo na mě, usmíval se a kýval hlavou. A tehdy jsem to pochopila. Neudělal to proto, aby mě zesměšnil, ale proto aby mi pomohl.
A tohle bylo snad to nejlepší co se mi mohlo stát. Já sama by jsem totiž nikdy nenašla odvahu.
Od té chvíle se to všechno změnilo. Nevedla jsem dvojí život. Nara zmizela tak jak se zjevila. Na blogu svou vládu započala Ramona.
Blog byl tak úspěšný a oblíbený lidmy ve škole, že jsem dostala nabídku psát pro školní ročenku a vedla jsem i školní blog. Bylo to to nejlepší co mě potkalo.
A věřte tomu nebo ne, vedlo se mi dobře.
To co začalo jako výhružky a vydírání skončilo jako to nejlepší v mém školním životě.

Počet shlédnutí - 1007.
Počet komentářů - 850.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awkward. 。◕‿◕。 Awkward. 。◕‿◕。 | E-mail | Web | 7. ledna 2015 v 9:09 | Reagovat

*poznámka autora*
Mnoho z Vás bude možná zklamáno tím, jak to všechno skončilo, ale šlo hlavně o to ukázat, že se lidi nemají bát toho jací jsou nebo toho že dělají něco co jiní ne. Ukázat, že je někdy lepší o všem říct a nebát se , protože to může vést k lepším věcem ~

2 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 7. ledna 2015 v 12:20 | Reagovat

Jééj a už je koniec. *smutná*
Ale páčilo sa mi to. Napísala si to dobre, myslím, že presne tak by to malo byť. Ľudia musia nabrať odvahu a byť sami sebou a nebáť sa toho :)

3 Ai Eater no Kuroyake Ai Eater no Kuroyake | Web | 7. ledna 2015 v 12:30 | Reagovat

Trošku mě to zklamalo... a to jsem se tak těšila na to, co přijde. Naposledy to skončilo strašně napínavě a teď jsi to až moc usekla... kdybys tomu dala ještě dva díly, bylo by to mnohem lepší...
Ale jinak celkově se mi to líbilo ^^*

4 Yummy^^ Yummy^^ | Web | 9. ledna 2015 v 22:12 | Reagovat

Škoda že to bolo také krátke, ale obdivuje tvoj štýl písania :) Mimo to tie štatistiky sú brutálne, mať takéto ohlasy na blogu.. Ale to by tam aj niečo dobré muselo byť :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Just because you really like a character.
Doesn't mean you're going to cosplay them well.


Obrázky čerpám z:
DeviantArt
Zerochan
Google

Videa jsou samozřejmě z Youtube