Requiem~

24. září 2012 v 16:39 | Black* Rock Shooter |  Povídky


Válka zkončila. Už konečně nastal konec všem bojům.
Seděl jsem opřen o jednu z rozbitých stěn kdysi tak překrásnho paláce.
Všude kolem mě ležela těla mích přátel i nepřátel. Nikdo z nich už nedýchal. Jen já.
Ale ani já jsem už nechtěl dýchat. Neměl jsem proč. Můj čas nastal ač jsem nedosáhl ještě úctyhodného věku.
Kdo by dobrovolně opustil svět ve věku 22 let.
Z nebe přímo vedle mé natažené nohy dopadlo pírko.
Pozvedl jsem hlavu a uviděl jsem ji.
Dívku s krásnými dlouhými vlasy. Její vlasy měli barvu jakou jsem ještě nikdy u žádné jiné neviděl. Byli tak nádherné, že jsem si přál jeden její pramen uchopit do ruky a políbit jej. Bylo to ale bláhové přání. Její oči, její modré oči, které mě sledovali byli tak nádherné. Utápěl jsem se v jejich modři.
Rty měla dokonalé, jako by její rty a celou její tvář tesali samy andělé.
"To ty jsi mě volal?" zněl její líbezný hlas.
Její hlas byl v mé hlavě jako ozvěna. Stále jsem slyšel ty slova i když zrovna nic neříkala.
"Jsi anděl smrti? Taže skutečně existuješ, to jsem nečekal."
Nemohl jsem z ní spustit oči.
Byla tak krásná. Neposkvrněná vší tou zlobou a nenávistí z našeho světa.
"Všechny jednou potká smrt. To přece sám víš."
Pokud ona je ta, koho uvidím jako poslední, jsem více než spokojen.
Nechci myslet na nic jiného, jen na její krásu a vznešenost.
Chci se odpoutat od všeho zlého, od všeho co jsem kdy spáchal a pak litoval.
Ještě pár chvil se na mě dívala a pak se otočila a pozvedla hlavu k nebesům. Její křídla byla tak bílá. Nikdy jsem nic tak krásně bílého neviděl. Stejně jako to pírko co mi dopadlo k nohám.
"Lidé jsou zvláštní. Vedou mezi sebou spory o tom, koho z nich Bůh nejvíce miluje. I když to znamená ublíži jiným."
"To protože to je jako by jsi skřížil anděla s démonem."
"I když jsi člověk, zdá se, že se vyznáš." Posadila se vedle mě. Její rameno se dotýkalo toho mého, křídla měla stažená. Byla skutečná, nebyl to jen výplod mé fantazie.
"Kdyby jsi se znovu narodil, kým by jsi chtěl být?"
"Jen by jsem se chtěl narodit někde, kde není válka."
Opravdu to bylo mé přání. Ale to po čem jsem opravdu toužil jsem nemohl vyslovit.
"To je smutné."
Její hlas na mě působil jako ukolébavka. Tak krásně se poslouchal. Věděl jsem, že již nastal můj čas.
Nechtěl jsem to již nijak protahovat.
"Ať se tvé přání splní !!!"
Řekla tiše, nahnula se ke mě a obejmula mě. Schoulil jsem se v její objetí jako malé dítě u své matky. Cítil jsem se u ní v bezpečí i když se neodkladně blížil můj konec.
Pohladila mě po vlasech a já jsem zavřel oči.
Jediné co následovalo, byla věčná tma. A nic víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | Web | 24. září 2012 v 17:27 | Reagovat

Tak krásné a smutné*-----* Jsem ráda že zase píšeš!:33

2 DirtyFoxx DirtyFoxx | Web | 2. října 2012 v 16:12 | Reagovat

Ako spominala Diza, je to krásne a smutné :3 príde mi to aj dosť zaujímavé :3. V poslednej dobe čítam samé smutné poviedky XDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama