Chiméry vs. Serafové - 1. kapitola

22. června 2012 v 8:21 | Black* Rock Shooter |  Chiméry vs. Serafové

Bylo nebylo,
jednu holčičku vychovávali netvoři.
Ale andělé spálili dveře do jejich světa.
Zůstala samotinká sama.


Budík zazvonil, ale o hodinu později než měl. Při pohledu na čas jsem vytřeštila oči. První 2 věci co mě napadly byli, že přijdu pozdě do školy a že musím spěchat.
Jen jsem se oblékla, vyčistila si zuby, učesala jsem se a běžela jsem na autobus.
Ujel mi. Doběhla jsem na poslední chvíli, ale i tak už jsem viděla jen zadek dopravního prostředku.
Nezbylo mi nic jinýho, než jít pěšky.

Ve škole jsem byla všemi známá jako "Destiny, ta co chodí vždy pozdě". Ale nikdo neznal skutečné důvody, proč jsem chodila tak často pozdě. Nebylo to, že jsem zaspala nebo zapomněla na čas. Měla jsem k tomu dost důvodů. Nikdo mi to nevěřil, když jsem mluvila pravdu. Všechno to pro ostatní byli jen pohádky jedné střeštěné holky. Ale jinak jsem se od ostatních moc nelyšila.
Až na pár drobností. Jsem sirotek a vychovávali mě chiméry.Každého hned upoutají moje vlasy. Měli tyrkysovou barvu, ale nikdy jsem si je nebarvila. Avšak nikdo mi to nevěří.
Stejně tak tetování, které mám od narození. Starodávné znamení Hamsa, které mě má chránit od všeho zla. Jak každý ví, tetovací barva časem zažne ztrácet barvu, ale mé tetování ne.

Došla jsem ke škole. Netrvalo to dlouho. Přece jen bydlím 7 ulic od hlavní školní budovi.
Jako jedna z těch mnoha uchazečů jsem se dostala na Umělekou univerzitu. Můj pokoj byl vždy plný pomalovaných skicáků. Aby jsem neztratila přehled číslovala jsem si je.
Ten, který jsem nyní držela v rukou byl v pořadí 94. Brzy budu potřebovat nový.
A jaké věci jsem kreslila?
Bájné a mýtické tvory. Fénixe, draky, bazilišky, chiméry, kentaury, anděly a démony. Pro ostatní lidi jen bájné tvory. Ale jen já jsem vždy věděla, jaká je pravda.

Vychovával mě Brimstone, Pán přání. Muž s ocasek a rohy jako ďábel, krutýma rudýma očima. Vypadal děsivě, ale já jsem ho zbožňovala. Nebála jsem se ho. Byl na mě moc milý a chtěl pro mě jen to nejlepší.
Dále v mé výchově pomáhala Leah, krásná žena s dolní polovinou těla hada, obnaženými prsy a dokonalou tváří. Leah mluví jazykem lidí i hadů. Další ženou která je mou jedinou rodinou je Jasmine, žena s tělem člověka, ale křídly a ptačí hlavou. Tito tři jsou chiméry, které si mě jako malého dítěte ujali, nenechali mě na pospas osudu a vychovávali mě jako jednu z nich. I když vypadají děsivě, krutě a pro někoho odporně, jsou to tak milé a vznešené bytosti.
Alespoň pro mě jsou.
Všichni mě zasvětili do světa, kde žili.
Leah mi vždy večer vyprávěla báje a pověsti z jejich světa. Každý den jsem se těšila, až nastane čas a já budu moct zase slýchávat ty úžasné příběhy. V mých snech se pak formovali ty krásní tvorové. A tak vznikla má touha je kreslit. Trávila jsem přes den hodiny a hodiny kreslení. Seděla jsem u stolu u kterého sedával Brimstone, sem tam mě jemně pošimral svým ocasem. Bylo to příjemné a milé.
Jednou mě vzal do druhého světa. Na takových cestách jsem několik úžasných bytostí potkala. I když se Minotaurus zdál jako zlý netvor a příliš zvířecí, i tak byl na mě milí a ohleduplný.
Byla jsem tak unešená.

Když do mě jeden kluk strčil, vytrhl mě ze vzpomínání jak jsem se s těmi třemi setkala a žila. Vstoupila jsem do hlavní budovy. Koukla jsem do svého rozvrhu a moje další hodina byla kreslení aktů.
Šla jsem tedy do učebny kreslení.
Už nám pózovali různí lidé. Od lidí s bílou pletí jako sníh až po čokoládově snědé.
Každý měl něco do sebe, všichni lidé jsou něčím originální. Pro nás studenty toto byla už zavedená rutina.
Jen jsem doufala, aby naším dnešním modelem nebyl Joseph. Nevadil mi, ale dnes jsem na něho neměla náladu. Byl to již prošedivělý, hubený muž. Mohlo mu být tak kolem 55 - 60 let. Kosti mu vystupovali a byli velmi nápadné. Joseph byl jako někdo, kdo vypadal na to, že byl vězněn v koncentračním táboře.
"Tady jsi. Zase jsi zaspala?" volala na mě Jamie. Otočila jsem se na ní a usmála se.
"Jak jsi to uhodla?"
"Znám tě." neodpustila si úšklebek. "Tak kdo to bude dnes?" ptala se na dnešní model.
"Já nevím. Vždyť víš, že to nikdy nevíme předem. Až když se před námi ta osoba odhalí."
"Snad to nebude ten stare paprika, nemam náladu na uschlou zeleninu."
Myslela to smrtelně vážně, nezasmála se.
K našemu překvapení se objevila nová modelka. Vypadala úžasně. Měla dloouhé rudé vlasy, ty mě na ní uchvátily jako jí mé modré. Bylo to hned jajné, protože ze mě nespustila oči. Její postava byla taktéž dokonalá. Každá modelka by jí mohla závidět. Pevná prsa, ploché bříško, zaoblené ale i tak štíhlé boky, nohy jež každému braly dech. Byla tak dokonalá, až to nebylo možné. Ona nemůže být člověk, ale anděl.
Kreslení šlo všem od ruky, aby taky ne, když náš model byl neokoukaný a nový.
Škola uběhla rychle, tak rychle jak začala zase zkončila.
Rozhodla jsem se navštívit Brimstona a ostatní.
Měla jsem ale divný pocit, jako by mě někdo sledoval. A zůstal nespatřen. Schválně jsem šla delší cestou a snažila jsem se zmizet v davu. Doufala jsem, že se mému sledovateli stratím.

Když jsem došla k domu stále jsem cítila neustálí pohled. Někdo mě sledoval.
Před dveřmi do Brimstonova "obchodu" jsem se několikrát ohlédla než jsem vstoupila. A rázem jsem se ocitla na jiném místě. Už jsem nebyla na zemy. Dveře, kterými jsem prošla jsou portálem do skutečného obchodu. Dostanou se sem jen vybraní co jsou Brimstonem nějak označení. Nikdo jiný se sem nedostane. A tak to taky vždy zůstane. Já mám právo vstoupit už jen tím, že jsem zde vyrůstala a žila tu spolu s Brimstonem, Leahou a Jasmine.
Když jsem za sebou zavřela dveře upozornila jsem na sebe a od stolu ke mě vzhlédla Leah.
"Des. Destiny." přivítala mě nadšeně.
"Holčičko jsi to ty? Tak dlouho jsem tě neviděla. Vyrostla jsi."
Tohle říkala vždy. I když mě viděla před měsícem.
"Leah ale no tak, jsem pořád stejná." usmála jsem se. Tak ráda jsem jí zase viděla. Vždy mě naplnila tak krásným pocitem, chtělo se mi vždy zpívat.
"Přišla jsi za Brimstonem pro přací kostičky a Gavriely?" zeptala se.
Koukla jsem se na ní uraženě. "Musím vždy přijít jen když něco potřebuji? Chtěla jsem vás vidět."
"Dlouho jsi tu nebyla."
"Já vím. Měla jsem toho hodně do školy. Mrzí mě to."
"Ty za to přecce nemůžeš. Brimston je u sebe." usmála se, otočila se na patě a odplazila se. Podívala jsem se směrem ke dveřím do Brimstonova království. Chvilku jsem váhala, zda mě rád uvidí. Došla jsem k nim a ani jsem nezaklepala. Bylo mi jedno jestli tam bude mít kupce a nebo ne, prostě jsem tam vtrhla jako jsem to dělala, když jsem byla dítě.
"Brimstoneeeeeeee." vletěla jsem tam a jeho rudé oči se na mě hned upřeli. Přesně tak jako vždy, když jsem tam tak hlučně vtrhla.
"Destiny?!"
Kupodivu byl sám. Na stole měl plno misek, sklenic a já nwm čeho ještě. Ve všem něco bylo. Zuby, vlasy, kameny, kouzelné gavriely, přací kostičky. Sedla jsem si na kraj stolu, tak aby jsem nic neschodila.
"Ráda tě zase vidím Bri..." ani mě nenechal dopovědět jeho jméno.
"Copak si se za těch let tady ničemu nenaučila? Slušné vychování ti jak je vidět nic neříká."
"Asi jsi mě v tomhle ohledu špatně vychoval."
"V tomhle ohledu?" ptal se.
"Naučil jsi mě několik jazyků, naučil jsi mě vše o přacích kostičkách, magii a umění boje. Jen co se vychování týče jsi mě moc nenaučil." nemohla jsem si pomoct. Vždycky jsme se spolu škádlily. Jako sourozenci i když mi dělal otce.
"Uznávám, že jsem byl málo přísný."
"Někdo, nebo něco mě dnes sledovalo. Nevíš kdo to mohl být?"
Musela jsem se ho zeptat. Byla jsem zvvědavá a potřebovala jsem to vědět, aby jsem se patřičně připravila kdyby se schylovalo k boji.
"Byl hlášen výskyt serafů. Musíš být opatrná, jsi prostředníkem mezi dvěma světy a tak půjdou po tobě."
"Serafové?" nevěřila jsem. Ještě nikdy jsem se s žádným nesetkala. Jsou to tak vznešené, krásné, silné a kruté bytosti. Spatříš-li jednoho bude to to poslední co kdy uvidíš, pokud se staneš jeho obětí.
Ještě nikdo na seznamu serafů nevyvázl živý.
"Bylo by lepší aby jsi sem nějakou dobu nechodila. Také by jsi neměla moc ukazovat znamení hamsa."
Hned nato jsem se podívala na ruce. Jako by jsem doufala, aby tam znamení nebyla.
"A teď běž domů." byl to jasný rozkaz, který se musí uposlechnout.
Nestihla jsem se ani rozloučit s Leahou a Jasmine. Prostě jsem jen vyběhla ze dveří do svého světa, zastavila jsem se až když jsem za sebou dveře portálu zavřela. Otočila jsem se, aby jsem se ujistila, že jsem je zavřela.
Ale to co jsem viděla mě vyděsilo. Na dřevěných dveřích byl velmi zřetelný otisk ruky, nebyl to jen tak ledajaký otisk, byl do dřeva vpálen. Přesně tak jako se třeba označoval dobytek. Běžela jsem okamžitě domů.
Stále jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Ale takhle pozdě byli ulice prázdné, ať jsem se otáčela jak jsem chtěla nikoho jsem neviděla.
Je to jeden ze serafů?
A nebo jsem jen paranoidní?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | Web | 22. června 2012 v 10:19 | Reagovat

Och *//////* prosím,prosím další díl!*-*

2 Kayo K.S. Kayo K.S. | Web | 22. června 2012 v 15:15 | Reagovat

Dost dobre.. Taky cu takovy svet!!!

3 Klarinqa Klarinqa | E-mail | Web | 25. června 2012 v 17:18 | Reagovat

*tý jo, to je dlouhý* Já zaspávám v jednom kuse *do školy vchází 04 když jde brzo, jinak 06* No kdybych potkala někoho s modrejma vlasama a s tetováním, asi bych taky nevěřila.. možná tetování jo,a le vlasy.. *touží po barevných vlasech* Hmm já sjem neoriginální.. kreslímmanga blbosti :D *závidí modelece* kso proč jsem prcek a ještě nehezká?* Ten konec je vážně vzrůšo :-D  :-D

4 Nuun Nuun | Web | 26. června 2012 v 16:16 | Reagovat

Krásné, jsi opravdu fantazi spisovatelka s příjemnou a zajímavou vizí. Moc se mi to líbilo ^^

5 Synthia Synthia | Web | 26. června 2012 v 21:36 | Reagovat

Damn...teď budu mít zase absťák :D

6 Aoi Gumi Sakura/Fernandes Aoi Gumi Sakura/Fernandes | E-mail | Web | 3. července 2012 v 15:50 | Reagovat

Oooh.. cool.. tak to je úžasný nee-san. Fakt geniální nápad a dokonale napsaný. Mastím číst další část :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama