Datum 19.1.2012 se neodmyslitelně zapíše do srdcí jeho nejbližších :(
Po nečekané a těžké nehodě byl můj kamarád, kterého znám od dětství upoután na invalidní vozík. Těžce to vše nesl a nemohl se s tím vším smířit. Snažila jsem se mu být oporou, ale nestačila jsem.
Vše to začalo rozvodem jeho rodičů, stěhováním z města do města, neustálé problémy v jeho životě, autonehodou a vše to vyvrcholilo jeho zdravotním stavem.
Nikdy se nevyrovnal s tím, že už nemá šanci chodit. Veškerý cit v jeho nohou byl pryč. :(
Měl velmi malé šance zase chodit. A co bylo nejhorší, nemohla jsem mu nijak pomoct.
Skoro každých 14 dní byl v nemocnici.
Viděla jsem ho v sobotu 14.1.2012, byl to poslední okamžik kdy jsem ho viděla.
Už nebyl tak usměvavý jako vždy, bolesti se stali součástí jeho každodeního života :(
Nesmál se. Ani na mě.
Řekl mi, že už nemá pro co žít, že ho to bolí, že chce pryč.
Sem tam tohle někdy řekl a proto jsem ho nebrala vážně.
13. května 2012 v 11:47
| Black* Rock Shooter
|
Povídky
Vzpomínám si, jaké to bývalo, když jsem žil.
Slunce hřálo mé tělo, studený vítr mě bičoval do tváří a s každým nadechnutím jsem cítil závan svobody. Nikdy mi nedošlo, že přesně tohle je bytí. Že život není o penězích ani o moci, ale jde o to, ráno vstát a zhluboka se nadechnout.
Ale pak padla tma a bylo pozdě nasát svěží ranní vánek, bylo pozdě cokoliv měnit, byla tma.
S každým dalším dnem ve tmě, s každým mrtvým člověkem jako by odešlo něco z mé lidskosti. Není vteřiny, kdy bych nezpytoval své svědomí.
Nesnáším tu větu, že jíst se přeci nesmí.
Brečím nad svým osudem, bdím nad svou minulostí a dochází mi, že žádná vlastně není.