17. února 2012 v 15:29 | Black* Rock Shooter
|
Jaké to je milovat dívku, když jsi sama dívka. Jaký to je pocit být druhými odsuzována. To já nevím, ale naše bezejmená postava povídky Love to moc dobře ví.
Kdyby jsi milovala dívku, byla by jsi s ní. I kdyby tě ostatní přestali mít rádi.
Ale nejhorší pak je, když tě tvá láska opustí a už se nikdy nevrátí.
Touto povídkou se nechci dotknout někoho určitého.
Nechci nikoho odsuzovat a ani pobuřovat. Je to čistě smyšlený příběh.
Láska. K čemu je láska člověku jako jsem já. Člověku kterého zavrhla vlastní rodina a vypověděli ho z jeho rodné země. Proč by měl milovat někdo kým lidé opovrhují a kterého se bojí?
A i kdybych milovala, jak by někdo mohl milovat mě? Nejsem člověk, už dávno jsem jím přestal být, jsem stín, přízrak který zahlédneš ráno ve městě, když jsou ulice ještě prázdné. Nemám přátele...
Ne, nebyla jsem vždycky taková, dřív.
Ano dřív jsem byla člověk, dřív se mě lidé nebáli, měla jsem přátele, znala jsem lásku.
Teď to jsou jen staré vzpomínky, staré hořké vzpomínky.
Ptáš se jak sem se stala tím čím jsem teď?
Jak se někdo může takhle změnit?
Řeknu ti jak. Může za to láska. ANO ta láska, kterou lidé tak milují, ta láska, která jim plete hlavy bez rozdílu věků, bohatým i chudým, vládcům stejně jako poddaným. Může za to láska, kterou teď proklínám a nenávidím.
Kvůli ní pro mě ztratil život smysl, kvůli ní čekám na smrt, která nepřichází, jako na vysvobození, jen kvůli tomu že řekla že se vrátí.
Moje láska byla - byla krásná jako letní úsvit, jako blankytně modré nebe, jako noc která září tisícem hvězd, ale hlavně - byla pro mě to nejdražší na světě. Kvůli ní jsem zradila svou rodinu, přátelé i vše v co jsem věřila.
Žili jsme šťastně, milovali jsme se jako nikdo před námi: absolutně, jedna druhé oddána, téměř jako by jsme byly jedna mysl, jedna bytost. Pak ona odešla - řekla že musí jít. Nadlouho.
Ale slíbila mi svůj návrat, a já jí slíbila čekání.
Čekání, čekání, čekání, nic jiného mi nezbylo. Zkus si useknout ruku nebo nohu, pak ten pocit vynásob stokrát, tisíckrát a budeš vědět jak se já cítím bez ní. Přišela jsem o kus srdce, kus duše. Kde byla předtím ona je teď jen ticho. Černá prázdnota bez citu.
A čekání. Ubíjející čekání na její návrat.
Víš co je čekání, když ztratíš pojem o čase?
VĚČNOST!
Nezáleží na tom jak dlouho čekám, pro mě je to pořád věčná a neměnná šeď, bloudění bez cíle v nepřátelském světě lží a pomluv. A jediný důvod je slib který jsme si dali, já a ona, stín a láska...
Teď víš všechno, víš proč jsem se stala tím co tu vidíš a já zase vidím ve tvých očích, že mnou začínáš opovrhovat.
Bojíš se, že bys mohla udělat to samé jako já - všechno opustit kvůli jedné dívce.
Tak jdi, přidej se k ostatním lidem a žij svůj život s tou povrchní, prchavou iluzí lásky o které si myslíš že je pravá, kterou můžeš na povel přivolat a pak zase odehnat mávnutím ruky jako obtížný hmyz. Než žít v takovém světě radši budu dál jen stínem svého bývalého lidství a budu čekat, dál čekat na její návrat.
Na návrat své opravdové lásky, i kdybych se jí nikdy neměla dočkat.
Možná.
Snad.
Třeba se vrátí už zítra.
tyjo:') to je..tak smutné, ale zase je hezké , že se s tou holkou ze začátku nebála být, protože ono se to lehce, řekne, že když milujete holku, tak s ní budete, jenže pro někoho je prostě důležitější, jak se bere společnost. Každopádně krásné napsané a dojemné.