Život Závislačky - 15. kapitola

23. října 2011 v 18:31 | Black* Rock Shooter |  Život Závislačky
PŘEKVAPIVĚ



Upadla jsem do kómatu. Kóma lhostejnosti, nechuti a apatie. Bezmyšlenkovitý, nasraný a tichý. A s divnejma vizema. O puse plný karamelek. Mrskala jsem jazykem, abych je ze sebe dostala a nehorázně u toho slintala.
Zajímalo mě, jestli se oči daj vydloubnout, tak jsem si strkala prsty pod víčka a pokoušela jsem se o to. Svědilo mě celý tělo. Musela jsem se drbat a drbat. Nehtama i žiletkou.
Zdálo se mi, že když se nepodrbu něco mě sežere.
Nikdo si mě nevšímal. Nepřibližovaly se ke mě. Snad věděli, že jsem idiot, kterej nemá daleko k vyšinutí. A bláznů se odjakživa každej bojí.
Snad bych i skápla. Kdybych neslyšela ten hlas.
Necejtila ty doteky. Kdyby se mi po těle nerozlil pocit zhulenýho hippiesáka.
"Cos to zase provedla? Nemůžou na tebe dohlídnout? Vím, že to je pro tebe těžký, ale tohle dělat nemůžeš. Prober se !!!"
Kocour seděl vedle mě na zemi a máchal kapesník v zanícený ráně velikosti talíře na mojí levé ruce.
Nevím jak jsem ji vyhloubila, ale pekelně bolela.
"Mayu ty seš vážně magor." Otíral mi obličej ručníkem.
"Počkej." Donesl mi zrcátko.
Jukla jsem na sebe. Věděla jsem, že jsem to já, ale ta podoba se mi zdála cizí.
Zvedla jsem ruku, abych se dotkla tváře. Asi jsem ztratila cit. Jako by jsem nic necítila.
Byla jsem někdo jinej. Zrůda, která má oči podlitý krvý, rty popraskaný a pleť žlutou s bílýma flekama.
Zrcátko jsem od sebe odhodila. Na takovej sajrajt se nemusím dívat.
Všimla jsem si, že mám pod nehty zbytky kůže a krve.
Zřejmě jsem si tu ránu vlastnoručně vyškrábala já sama.
Kocourova mamka byla zdravotní sestra a ten jí řekl o Sayu a malém pomelu.
Díky němu jsem měla možnost vidět svého synovce.

V porodnici to bylo cejtit známím pachem nemocnice. Připomněli se mi naše dávný návštěvy u doktora. Jak jsme se Sayu mámě křečovitě visely na rukou, každá z jedný strany.
Zkameněla jsem na místě.
Máma se vznášela přede mnou. Jako přízrak, jako vzpomínka a tlačila nákupní vozík s miminkem.
Táta měl ovinutou ruku kolem jejího pasu.
Oba se zastavili, když se naše oči setkaly.
Kocour do mě šťouchl.
"Jdi." Sykl.
Když jsem byla sotva metr od nich, mámě vytryskly slzy. Já nesnáším, když moje máma brečí.
"Nebreč mamí." Pokusila jsem se jí chabě utěšit.
Nezabralo to. Jak překvapivé. Iniciativu převzal táta.
"Jak by nebrečela po tom, co jí provedly vlastní dcery. Vlastní krev. Byla by to věru špatná máma, kdyby to přešla bez povšimnutí."
"Mě je to vážně moc líto." Kňourala jsem. "Já se napravím, slibuju. Prosím, odpusťte. Už jsem čistá a chci se vrátit domů. Budu vám pomáhat."
Máma se na mě vrhla a pěkně jsme si obě pobrečely na ramenou. Táta a Kocour nás jen sledovali.
Pomelo začalo brečet.
Máma ho vzala do náruče a konejšivě ho začala v náručí houpat. Podívala se na mě.
"Kdy se vrátíš ty?"
"Takže se můžu vrátit?" Vyhrkla jsem.
Odpovědi se ujal táta. "Jistě že můžeš, ale musíš nechat fetování."
Bylo mi to jasný. Překvapivě.

Spolu s Kocourem jsem se vydala do squatu, aby jsem si vzala svůj soukromej majetek a vrátila se domů. Cestou jsme mluvili a naší společné budoucnosti.
"... a budem se vídat každej den. Chodit do kina. S přátely, ale těmi normálními. Dá se s nima vyjít. Zasmát se... Co to?" Kocour zastavil a zalapal po dechu.
Ze squatu se valil černej dým. A kolem se to hemžilo hasičema.
Hasiči nakonec odjeli do svých přepichových bytů a skupinku vyděšených fěťáků tam nechali.
"Co se to kurva stalo?" Nevšímaly si mě. Jedinej Max byl schopnej mi odpovědět.
Dál už se nikdo na nic neptal. Všichni mlčely a dali se do práce. Snažily se alespoň trochu zachránit squat.
Tak jsem odložila svůj návrat a celej tejden jsem pomáhala vynášet ohořelej nábytek.
Pomáhala jsem i s mytím oken, podlah a vším co se dalo otřít.
Že squat vyhořel se brzo rozneslo do okolí, páč se k nám zanedlouho přidali lidi, co tu kdysi taky byli. Přišli taky Drop s Niou. Oba čistý a jak se ukázalo i zamilovaný. Klasa a Sayu se neukázali. Přesně jak jsem čekala.
Často se stávalo, že někdo na dlouhý hodiny odešel a pak se vrátil s novým kobercem a nebo skříní na zádech.
Domyslela jsem si, jak k tomu přišly.
Někdo taky donesl novou barvu, která jako jediná byla nedotčená.
Rozhodly jsme se, že veškerý vzkazy na zdech necháme tak jak jsou. Neměli jsme právo je "ničit".
Když jsem se večer po tom týdnu rozhlížela kolem, bylo mi snad i líto, že odcházím.
Nebylo to těma novýma věcma, ale tou atmosférou. Jako by ten společnej cíl, všechno obnovit semknul všechny dohromady.
Leželi na nových matracích a snad ani nezaregistrovali, že jsou šťastní bez drog. Ale jak dlouho jim to vydrží?
Falešný kamarádství. Poblouzněná radost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yumiko Yumiko | Web | 23. října 2011 v 19:16 | Reagovat

Uáááááh! *skáče až ke stopu* konečně! konečně! Arigato nee-chan *mačká jí v obětí* :D Už sem se bála, že se toho nedožiju *ukápla jí slzička dojetí* :-D  :-D
Počkej předposlední? Uuuuuuuuž??! O_O
...*deprese*....
To nezvládnu, to ne, ne nemůžu.. proč...*ztrácí osobnost*
"PLESK" *přišel tajemnej týpek a vrazil Yumiko aby se vzchopila*
Ne! Zvládnu to! Musim! *Mne si bolavou tvář a kouká za tim týpkem* :-D :-D  :-D
Zvládnu nee-chan! budu silná! A tešim se na ten poslední díl! Néé z důvodu, že bude poslední, ale proto, že si zase něco přečtu..Muhehehe :-D  :-D  :-D

2 Otome-chan Otome-chan | Web | 23. října 2011 v 20:32 | Reagovat

Těším se na další!Povedlo se ti to!

3 Yumiko Yumiko | Web | 23. října 2011 v 21:49 | Reagovat

Takže zejtra ve dvě, bude verdikt pronešen...*objímá Black ještě víc* Ufff, to musim zvládnout.. :-D  :-D *snaží se přesvědčit* :-D

4 carolin-a carolin-a | Web | 24. října 2011 v 10:43 | Reagovat

je to fakticky skvělýý, tenhle díl byl tak jako všechny jedinečnej!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Just because you really like a character.
Doesn't mean you're going to cosplay them well.


Obrázky čerpám z:
DeviantArt
Zerochan
Google

Videa jsou samozřejmě z Youtube