
Klasa jen kývl, ale nic neříkal. Neměl Seba moc rád. Nikdy se s ním nedělil, se mnou jo.
"Nemáš strach, že se ti to taky stane?"
Podíval se na mě pohrdavě. "Chápu, naše Mayoko se bojí smrti. Ani smrt tě nedonutí přestat."
"Já ale nechci umřít."
"To sis měla rozmyslet dřív, věděla jsi do čeho jdeš když ši začala. Jablko ty si feťák. Feťák a smrt jdou spolu ruku v ruce. Seš odepsaná."
"Seru vám na to vaše NEMÁŠ ŠANCI. Vy jen žárlíte, že já chci přestat. Víte, že pokud přestanu tak přežiju, ale vy ne." křičela jsem na něj.
Vytratila jsem se z Wymejvárny a šla domů. Dokážu jim, že nejsem feťák.
Klepaly se mi ruce. Těkala jsem očima kolem sebe. Zuby mi drkotaly o sebe. Divoce jsem přešlapovala.
Zašla bych do Wymejvárny a všechno by bylo OK.
"Fet, ten ne." říkala jsem si.
S panem Pervitinem se kamarádím něco přes 5 let a máme svou vlastní zábavu. Co bez něj?
Škola? Opruz.
Rodina? Neví, že existuju.
Normální přátelé? Už dávno nevedu.
Drop, trčí ještě ve squatu. Seb je mrtvej. Klasa je nafetovanej. Nia? Kdo ví, kde je.
Tolik jsem si přála jí vidět. Byla to první heračka co jsem poznala.
Ale taky jsem si moc přála, začít od znova.
Vrátit čas. Vše napravit a zabránit chybám.
Zachránit Sebastiana.











Tleskám