Dobře, takže jsem se rozhodla, že by bylo dobr takový článek tady někde mít.
Když už si pár lidí dá tu práci aby se sem podívali, bylo by dobré vědět, kdo jsem.
Zde bude podle mě jen to nejnutnější info o mé maličkosti a mém životě.
Omlouvám se, pokud to bude obsáhlejší.
Jmenuji se Lenka. Ale říkejte mi Lena, Black(ei) jak chcete. Momentálně je mi 21 let. Ale to se přece jen každý rok mění a aby jsem to nemusela stále přepisovat tak dodám, že jsem se narodila 19.10.1993. Mám dva starší sourozence, bratra a sestru kteří jsou ode mě starší o 11 a 10 let. Mám s nimi dobrý vztah. Navštěvovala jsem střední Hotelovou školu v Žatci na oboru kuchař/číšník, ale bohužel mě to nijak nezaujalo a touto profesí se nechci živit. Do svých 20 let jsel žila u rodičů, ale pak za ne moc pěkných okolností jsem s přítelem odešla bydlet k němu do Prahy. Rok a půl jsme se s přítelem výdali jen o prázdninách a víkendech, protože on byl z Prahy. I naše seznámení bylo dosti zajímavé.
Narodila jsem se v Žatci, což je město vyhlášené chmelem a výrobou piva. Ano zde nejspíše začíná moje obliba tohoto nápoje. Žatec je také proslulé tím, že je to jediné město v Evropě, které má nejmenší chmelničku přímo na náměstí. Také je proslulé Dočesnou, což je každoroční oslava konce sklizně chmele a dočesávání. Něco jako Matějská, jen menší.
A nyní jak jsem se zmiňovala bydlím skoro rok v Praze s přítelem.
Není to žádná procházka růžovým sadem, přece jen byla jsem maminčim mazánek. I tak jsem za tuto zkušenost ráda. I za to, že mě moje rodina tolik podporuje.
~~~
Na anime jsem se začala dívat jako malá, ale to jsem o tom neměla ani páru. Až v pozdějiších letech jsem objevila kouzlo anime. Vyyrostla jsem na starších anime jako je Yu Yu Hakusho, Inuyasha, Slayers, Bue Gender. A později jsem začala sledovat další a další. Nikdy jsem se jako otaku nenazývala, ale nikdy mi to nevadilo.
~~~
Jsem milovníkem knih. Četla by jsem si od rána do večera, kdyby bylo stále co. Považuju se za kreativního všeumělce, kterému stejně nejde nic. Chápejte to jak chcete, baví mě psát povídky, ale jsou trochu jinačí než by se očekávalo a ne vždy jsou se šťastným koncem. To se vlastně stalo mým poznávacím znamením.
Také se snažím psát nějaké úvahy aby se nad tím mohl člověk zamyslet. Ve většině případech se inspiruji tím, co se mi stalo. Tím narážím asi i na to, že většina toho "nejlepšího" vzniklo v jednom období, kdy mi umřela kamarádka (Odpočívej v pokoji Terez) a krátce po vánocích zase svůj boj zvdal i jeden kamarád (I ty odpočívej v pokoji Tome).
Takže tento čas vánoc je pro mě občas hodně těžký.
Nechci aby mě někdo litoval, protože tohle se stává více lidem. A já to takto ventiluji.
~~~
Doufám, že vás tohle nijak neodradilo od toho navštěvovat tento blog i když víte jaká jsem. Říká se, že takovéhle události člověka zocelý, ale mě to někdy přijde jako by mě to jen sráželo k zemi. Pak si ale člověk uvědomí, že tu má další lidi a kvůli nim se zvedne a jde dál. A přesně to musíme udělat, jít dál kvůli našim nejbližším, které tu stále máme !
Tan. | 
alice | 27. května 2014 v 17:04 | 
bych řekla, že jsem an tom dost podobně..