Teplé poprsky odpoledního slunce dopadají oknem do malého nemocničního pokoje.
Jen 4 zdi, okno, dveře, postel, skříň a malý stolek.
Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz.
Na postely leží dívka, která doufá v zázrak.
Nikdy nepřestala věřit, že se jednou uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené blonďaté vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti nebo strachu.
Toužila ho spatřit. Jen jedinkrát, třeba i naposledy.
Najednou ucítila něčí přítomnost.
Otevřela oči a viděla JI tam stát.
Srdce se já málem zastavilo.
"Ještě chvíli. On přijde !!" smlouvala s ní.
"Je pozdě. Musíme jít !!" řekla dívce a natáhla k ní ruku.
Ta se naposledy podívala na dveře a odevzdaně uchopila tu bílou a chladnou ručku.
Zadívala se do těch nádherných očí.
Jediná slza a nic víc. Poslední kapka odměřila její život. T^T