Memories remain

6. srpna 2011 v 7:06 | Black* Rock Shooter |  Povídky
Tahle povídka byla na mém starém blogu.
Už jen z toho proč jsem jí kdysi napsala jí sem musím dát.
Vždycky když si jí přečtu, chce se mi brečet. I když už je to tak dlouho.


Je pozdní odpoledne, stmívá se.
V zastrčeném koutě hřbitova sedí ve stínu stromu mladá 16-ti letá dívka. Svůj pohled upírá na náhrobek s fotografií. Sleduje tvář dříve se stále smějící kamarádky.
Snaží se zadržet slzy, ale je to pro ní velmi obtížné. Lituje všeho. Proklíná osud, že jí vzal blízkého člověka. Že jí vzal spřízněnou duši. Že jí nikdy neřekne co pro ní znamenala.
"Chybíš mi! Moc mi chybíš." dále to už nevydrží a slzy se jí linou z očí a stékají jí po tvářích.
Stejně jako každý den, kdy navštíví toto přesmutné místo.
Skoro to vypadá, že pláč nikdy neustane.
Nemůže dokonce zůstat ani dma, vše jí tam připomíná Mao. Všechno od společných fotek až po plyšáky a plakáty. Byly nejlepší kamarádky, ale pak jim oboum osud změnil životy.
"Proč...?" ptá se Black.
Utírá si stékající slzy. Je zoufalá.
"Proč zrovna ty? Proč teď?" tolik otázek a žádná odpověď.
Setře si poslední stékající slzu, zvedne se, naposledy pohlédne na fotku dívky, která velmi smutně a tragicky opustila tento svět.
Jde pomalu domů, nemá už pro co žít. Nechce žít. Chce jít za ní a být s ní.
I když je to již rok od doby, kdy se to stalo i tak to pořád bolí.
Prázdnota v srdci po ztrátě někoho blízkého se už nedá tak snadno zaplnit. Alespoň tak to vidí Black. Pomalu se loudá domů se sklopenou hlavou.
"I když již nejsi mezi živými, vím že tam, kde jsi je ti líp. Vím, že si mě měla ráda jako já tebe." mumlá si pro sebe a utírá si znovu stékající slzy. "Vím, že na mě dáváš pozor a že se mnou jsi." po vyřknutí těchto slov si položí pravou ruku na srdce. Mao s ní je a bude v jejích vzpomínkách a v jejím srdci.

Black dojde domů, zavře za sebou dveře a opět jí přepadne smutek. Smutek se stal jejím stálím přítelem co jí jen zřídka opustí.
Jde do svého pokoje, mezitím se venku spustí déšť. Vydá se k oknu a dívá se ven. Sleduje kapky deště jak dopadají na zem. Pohled upře k zataženému nebi.
"Už i nebe pláče..." i přes narůstající smutek se usměje.
Další a další kapky se tříští na menší kapičky o parapet a pak padají dál k zemy.
Odstoupí od okna, vezme do ruky fotku na které spolu s ní je i Mao. Je to rok stará fotka, ale ani jedna z nich se za tu dobu nijak nezměnila.
Při pohledu na smějící se dívky se taky usměje.
"Všechno co jsi jsou jen vzpomínky." neudrží se a rozpláče se znovu.
"A obraz v rámu spolu s prázdným místem v srdci." řekne.
Malý říjnový deštík se v mžiku změní na bouřku. Blesky protínají tmavou oblohu a hromy narušují noční klid. Jediné co je v pokoji kde Black je, je slyšet usedavý pláč. A zvuk hromu venku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yumiko Yumiko | Web | 6. srpna 2011 v 15:01 | Reagovat

T_T to je smutnýýý! Ale naprosto dokonale napsaný! :-)

2 eSmy eSmy | Web | 30. října 2011 v 17:38 | Reagovat

páni.... do očí sa mi tlačia slzy... je to, dojímavé.... wau...

3 Ewilan Ewilan | Web | 19. listopadu 2011 v 13:05 | Reagovat

asi máš talent na smutné povídky.... T_T  ale je úžasná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Just because you really like a character.
Doesn't mean you're going to cosplay them well.


Obrázky čerpám z:
DeviantArt
Zerochan
Google

Videa jsou samozřejmě z Youtube