Jsem vítr? Přízrak? Déšť? Smutek? Samota? Čas? Tma?
Co jsem?
Pokoje je tak prázdný, chladný a velký.
Zrcadlo na stěně pokoje zamrzá a chlad na něj kreslí ledovou květinu.
Můj dech ji na okamžik zahřeje, ale ona je věčná.
Mé oči jsou šedé, plné zamrzlích slz a otázek bez odpovědí.
Moje ruce touží po teplém doteku.
Tělo svírá mrazivá křeč.
Ztratila jsem snad naději? Měla jsem nějakou?
Jistě že ANO.
Ale teď jsem něco co nemá naději, sílu se zvednout, otevřít uslzené oči nebo dýchat.
Obklopil mě chlad a něžná křídla blížící se smrti.
Nic neslyším, nevidím a nemůžu říci.
Co tedy jsem?
Jsem vůbec člověk?
Proč pláču, když se chci smát? Proč sedím, když chci utíkat. A proč s tím nic neudělaám?
Nevím, co přesně jsem...